Kalifornští DREDG pro mě až do nedávné doby zůstávali zahaleni rouškou tajemství, s o to větším potěšením pak kvituji, že i v dnešní nekonečné záplavě šedivého rockově hudebního průměru se opět vynořil jeden z nemnoha nápaditých hudebních klenotů, jehož lesk a jednotlivé fasety se ve všech ohledech vyznačují vytříbeným vkusem a skromně pojatou nápaditostí, která s opakovaným poslechem nahrávky roste a nechává zpočátku drobné poupě vyrůst do podoby zářivě barevného květu.

„Catch Without Arms“ je v pořadí již třetí dlouhohrající deskou a navazuje tak na výrazný úspěch předcházejícího alba  „El Cielo“. Současná poloha dnes pouze lehce evokuje původní spletité začátečnické kořeny se silnými hardcoreovými, resp. emocoreovými prvky (zejména pak debutní „Leitmotif“), jejichž nynější drobné záchvěvy dokreslují bohatost přirozeného projevu kapely. DREDG se tak odívají do barvitého rockového hávu, který se však striktně neomezuje na mnohdy velmi umělé mantinely žánru, ale přirozeně a takřka neznatelně pracuje s rozmanitými vlivy a postupy ať už se jedná o např. o drobné popové záchvěvy, které vám svým zvukem budou zpočátku lehce evokovat U2 či dokonce COLDPLAY. Nicméně pokus o jakékoliv kategorické zařazení je v případě DREDG zcela zavádějící, protože originalita a osobitost projevu je takřka neoddělitelným atributem.

Ve srovnání s rozvláčnou melancholií a širokým hudebním rozpětím předchozí nahrávky se „Catch Without Arms“ vyznačuje výraznější přímočarostí v hudebních postupech, která takto pojímána však ani zdaleka nerezignuje na variabilitu. Spíše by se dalo říci, že dříve nespoutané otěže imaginace jsou v souladu s vývojem kapely drženy mnohem pevněji a podřízeny jasné vizi. Ačkoliv DREDG tentokráte staví na „konvenčněji“ pojaté struktuře skladeb, přístup, který k hudbě zaujímají, jim nechává dostatek prostoru pro dnes již téměř symptomatickou zpěvnost, nápaditou změnu nálad a melodických linek. Ať už je to úvodní „Ode To The Sun“ s drobnými reminiscencemi „emo“ postupů, popově netradiční „Zebraskin“ s lehkými doteky funky rytmiky, takřka monumentální „Planting Seeds“ či závěrečná nostalgická „Matroshka“, každá ze skladeb oplývá vnitřním silným nábojem. Možná, že právě jistá prvotní zdánlivá přímočarost a nekomplikovanost symbolizuje uměleckou vyzrálost, která teprve v mistrné zkratce postupně rozkrývá komplexnost a mnohovrstevnost jakéhokoliv uměleckého díla. Výtečně zvolená dramaturgie se projevuje prolínáním živějších skladeb s rozjímavě zasněnými a na ploše dvanácti kompozic funguje bez chybičky.  Na konečném výsledku má nemalý podíl výborně pojatá produkce s průrazným a čistým zvukem, za níž nese odpovědnost Terry Date (např. DEFTONES) a současně bohaté výrazové spektrum jednotlivých nástrojů, jejichž počet je ve srovnání se starší tvorbou poněkud omezen. Poslední třešničkou na velmi chutném dortu je pak osoba vokalisty Gavina, jehož sebejistý a naléhavý hlas se širokým spektrem rozmanitých poloh lehce pluje po vlnách emocemi prosycené hudby, aby jí vtiskl konečný tvar.

DREDG představují výrazný hudební zážitek, který staví nejen na výtečně napsaných skladbách, chytlavých, přesto nevtíravých melodiích, silných emocích, přirozenosti a nepodbízivé nekonformitě, ale současně také poetické textové náplni a myšlenkovém konceptu alba jako celku, který tentokráte čerpá z myšlenek estetického realismu Eliho Siegela a jeho jednoty protikladů (podrobný rozbor zde). Originalita, neotřelost a přece jistá familiernost s hudebními postupy na straně jedné a vyzrálost spolu vyváženým přístupem k tvorbě na straně druhé. I tak by se dala tvorba DREDG v závěru shrnout. Konečný obrázek je ovšem na každém z vás.